Sokolovské střepiny

---

Tak dneska jede moravský autobus na poslední společný výlet v tomto roce. Do Sokolova, v maximálním osazení – pět pilotů a dvacet letadel.
Vstávám před čtvrtou ranní, ale to už Helmík troubí před barákem. Sousedé vybíhají ven a těší se z časného nedělního rána. Už kolikrát se v hospodě bavili o tom, že by se chtěli pokochat východem slunce. Podle rozčíleného mumlání a šmatrání po zemi při hledání kamenů v absolutní tmě to ale vypadá, že jim to dneska tak úplně nesedlo. Věším svoji letku do autobusu, ještě jednou se otočím směrem, kde slyším sousedy, popřeji dobrou noc a vyrážíme. Už je nejvyšší čas.
V Brně doplníme piloty i letadla a frčíme do Sokolova.

–
Cestou se Lukáš s malým vrtulníkem snažil zjistit, zda bude vrtulník v jedoucím voze viset na místě nebo narazí do zadního okna. Pro zajištění objektivity tohoto zajímavého testu provedl několik letů, vždy mezi doušky z kolující placačky slivovice, pocházející ze závodů ve Vsetíně.
Výsledek testu nás všechny překvapil.
1. Velice rychle nám došla slivovice.
2. Vrtulník nikdy nezůstal viset na místě.
Po několika pokusech, se podařilo ověřit, že vrtulník v jedoucím voze nezůstane viset na místě, ale vždy letí vpřed, ve směru pohybu vozidla, zpravidla do míst, kde má řidič hlavu. Po necelých 45 minutách jsme tento experiment (na žádost Helmíka) ukončili.
Po chvilce se Lukáš začal shánět po svém řiditelném draku (na ten embargo zatím nebylo vydáno), aby zjistil sílu vztlaku při jasně definované rychlosti. Po krátkém, ale intenzivním hledání zjistil, že ho zapomněl na parkovišti. Ostatně, stejně nám už došla slivovice. Tak snad někdy v příštím roce.

–
Na benzince, kousek za Prahou, potkáváme Hradečáky a společně, v malé koloně, pokračujeme k cíli. Zadní navigátor vozu, pro dnešek byl nominován do této funkce Petr, průběžně kontroluje trasu, polohu podle GPS, předpokládaný čas dojezdu, teplotu, tlak, rosný bod a tak podobně. Konečně jedna cesta na závody bez bloudění.

–
Letím dnes svůj  první heat spolu s Padem. Pad nenechavá nic náhodě, dobíhá na startovní čáru jako první, s obrovským náskokem před ostatními a ač se to zdá neuvěřitelné, hlásí pouhé tři sekundy po startu heatu sek. Radostně dělá nízký průlet před startovní linií. Bohužel, jelikož je stále ještě ve vzduchu sám, rozhodčí Padovi seknuti vlastní stuhy při startu nezapočítávají a navíc, musí přistát, aby si navázal stuhu novou. Mezitím dobíhám na startovní pozici i já, startuji jako druhý v pořadí a nasazuji svou oblíbenou levou zatáčku. Než Pad stačí vyřešit nenadálý problém s absencí stuh za jeho letadlem, posekám, co se dá.

–
Ve třetím kole se krátce po startu srážím s Leošem – smolařem dne. Troška jeho smůly se nalepí i na mě. Moje éro padá a Leoš se mnou. V tomhle kole spadl každý. Dokonce to chvilku vypadalo, že kdo nepadá, není Čech. Chvilku po dolétání se ale ozývá hasič Pepa Charvát, který hlasitě a krásně zřetelně (jak je to na školeních učí) volá „Hoříí!!! Hoříí!!!“  A opravdu. Leošovo letadlo olizují oranžové plameny. Ihned vybíhají dobrovolní hasiči z řad pilotů, a co nezničil požár, to obětavě rozšlapou. Tak tady si Leoš muže z letky odčmrknout jedno éro, komplet připravené na soutěž.
Díky rychlému zásahu profesionálního hasiče byl požár včas identifikován. Jenom Pepu mrzelo, že se nemohl účastnit hašení, protože v té době obcházel přítomné řidiče, zda někdo z nich nemá v autě hasicí přístroj. To se hned pozná profesionální přístup.

–
Vítězem klání se stal PNN, který dojel na závody jako poslední, aby odjel ze závodů jako první, s bobří kůží. (Tady bych doplnil, že Pavel pro jistotu už dojel na závody s hezkou kůží). Hned za ním jsem se umístil já, před Padem o pár bodíků. Pomyslnou bramborovou medaili  získal Bohuš Klenc, ale fakt, že před ním byl jenom Pad a potom pár neznámých pilotů, ho staví do pozice pilotního esa, což bezesporu je. A tak i Plzeňáci zasáhli do bojů o přední pozice.

Holky tentokrát neměly svůj den a uzavíraly tabulku. Ale i to musí někdo udělat, sama se tabulka neuzavře.

Zato se se dařilo Vladovi Coubalovi staršímu, a tak je těsně předlítal. Že by to bylo tím, že opustil své oblíbené letadélko Messerschmitt, které spíš připomínalo pohádku o letadélku Káněti? A jak to už to tak bývá u dětí šikovných otců, jeho syn ho opět předlétal.

Lukáš omezil své akrobatické choutky a o to víc sekal. Tím se dostal těsně za Soptíka. Jen tak dál.

–
Tak nám to hezky uteklo. Je před námi dlouhá cesta domů. Tak rychle rozvěsit letadla na bidýlka, rozloučit se a hurrááá na Moravu. Helmík je při loučení nejrychlejší, startuje a jako první nedočkavě vyráží k domovu. Bohužel si nevšiml, že nejsem na palubě jeho vozu a nerušeně s autobusem opouští letiště. Vyrážím za ním a vyčítám si, že jsem se místo na Růžovku, radši nedíval na přenosy z Olympiády. Mohl jsem očíhnout, jak to ten Bolt dělal, že byl tak rychlej. Naštěstí Helmík zastavuje na konci letiště na stopce a tak bez otálení doplňuju posádku vozu. Teď už opravdu vyrážíme plnou parou vpřed. Tam k nám. Domů.

A aktuálně…   „Na viděnou v Rakvicích!“

Zbek