Sedláci u Chlumce (Hradce)

Brzy ráno vstávám, ani mi to dneska nedělá problém. Bolí mě zuby, takže jsem stejně nespal. Pokouším se vymyslet jak přečkat dnešní den, ale to už slyším zastavovat Helmíka před domem. V Brně přibíráme Lukáše, a ve třech vyrážíme Helmíkovým autobusem. Bolest zubů se s každým ujetým kilometrem stupňuje a tak zastavujeme u marketu (nemůžu jmenovat kvůli skryté reklamě) a hledám něco proti bolesti. Nakonec to vyhrává vodka. Skvělej nápoj. Cestou popíjím a svět je hned veselejší. Zoubky už tolik neboli a než bys řekl švl, švcl, švlec (nebo tak nějak), už jsme na letišti. Franta Kváša nabízí skoro nealkoholickou 12, tak si ji beru, abych neurazil hostitele. Skvělá chuť. Ani nestihnu dopít a už je tu rozlosovaní. Dneska to budou asi pěkný fofry. Hned v prvním kole letím s Helmíkem. To vypadá na srážku. Už tradičně na sebe máme smolíka. Startuju a vedle stojící Helmík toho využívá a hned mi seká stuhu. Chvilku jen tak poletujeme a najednou rána a naše Dauntlesy se dle očekávání potkávají. Helmíkův padá zasažen k zemi, můj Dauntles je těžce poškozen, ale pokračuje v letu.

Mám takticky nasazené oranžové brýle abych viděl všechno opravdu ostře, ale nějak záhadně odfiltrovaly oranžové stuhy. Zvláštností na nich je, že ani ostatní stuhy moc nevidím. Žeby to nebylo brejlemi? Ale nejsem sám, kdo špatně vidí. PNN přistál po srážce ve vysoké trávě tak nešťastně, že se musela vytvořit rojnice, která opatrně prošlapávala letištní plochu, aby zmizelé éro našla. Jiný z pilotů si nevšiml dokonce malého lesíka, a tak přistál v korunách stromů. Naštěstí se poblíž nacházel dřevorubecky oddíl „Mladí Bobři“, a tak se letadélko během slabé půl hodinky neporušené dostalo dolů na zem. „Mladí Bobři“ pak slíbili, že ten lesík v akci „Z“ vysází znovu.

Další kola probíhají v podobném tempu. Moc se mi nedaří, nejsem úplně ve formě, ale je hezky, počasí pod mrakem a nefouká. Na můj vkus a zrak se lítá se dost vysoko a daleko. Ne že by se nesekalo, padají rekordní počty seků, u Dyntyho a Pada. Jeden za sedm a druhej bez dvou za deset. Padají i rekordy v počtu účastníků. 33 pilotů, to dlouho nepamatuju.

Za chvilku je tu čas oběda a gulášek se opravdu povedl. S chutí baštíme. Hradečáci zajistili i kadibudky, tak nic nebrání k divokému hodování.

A je tu finále. Ani jsem nečekal že se tam probojuju, ale startuji z krásného sedmého místa. Po startu zjištuju, že lítáme proti sluníčku. Moc toho nevidím ani moje oranžové brýle tentokrát nezabírají. Je to poprvé co z finále nemam radost a těším se, až skončí. Podaří se mi seknout, a tu se dostávám do sluníčka. Na chvilku zavřu oči a hned pátrám po svém éru. To byste nevěřili, jak je to těžký. K nám neletí žádné, tak divoce hýbu páčkami a sleduji reakce. A hned vidím jedno zmítající se éro. Lukaš, můj rozhodčí, se ptá, kam to koukám. Tak se mu snažím rychle vysvětlit metodu, jak v hloučku poletujících letadel najít to svoje, na což mi klidně odpovídá „Tak ho nehledej, spadlo ti už před minutou“. Chtěl bych se pro něj rozběhnout, ale nemám představu, kam se vydat. Vtom slyším Lukáše, že mi pro něj zaběhne. Ještě, že ty rozhodčí máme. Konečné šesté místo je vlastně takové malé vítězství.

Tak zas někdy příště…

Zbek

V pondělí jdu se zoubkem k doktorovi. Celkem zbytečně, už vůbec nebolí, ale jsem objednanej od pátku, tak se ze slušnosti zastavím. Dávám 30 korun všimného, to se hned pozná, že je zubař odborník. Koukl na mě a hned vzal vrtačku, lehce vrtnul do zoubku, až mě vytryskly slzy z oči a málem sem si i cvrkl. Božínku, to je bolest. Odcházím od zubaře, bolestí ani nevnímám cestu. Nevadí, naštěstí postup už znám. Tak to beru přes sámošku a jdu si koupit kapky na svůj zoubek.