O valašskou pálenku

Ráno vstávám před šestou, abych stihl odjezd „Okurkové střely“. Na závody do Vsetína jedeme dneska v komorní sestavě, jen ve dvou, tentokrát se nepřihlásili žádní další pasažéři z řad kombaťáků. Cesta ubíhá poklidně, a jelikož Helmík cestu do Vsetína dobře zná, neberme ani mapu. Asi na tohle přesně čekala parta silničářů, která se pustila do opravy vozovky za Veselím a hodila na cestu do Kunovic zákaz vjezdu. Je nám jasné, že máme problém, ale jako zkušený cestovatelský tým, si hned rozdělujeme úkoly. Helmík si snaží vzpomenout, kam tahle cesta vede (jeli tudy na školní výlet v páté třídě) a já se pokouším najít navigaci v mobilu, která by tam podle přiloženého letáčku měla být k dispozici. A už se nám to rozbíhá. Helmík si vzpomněl, že si tenkrát na cestu autobusem nevzal Kinedryl, a tak se koukal většinou pod sedačky, kde je nějaký volný pytlík a z cesty si nic víc nepamatuje. Já jsem si zase ověřil, že moje možnosti práce s inteligentním mobilem končí někde u odeslání SMS. Nejjednodušší by asi bylo pomoct těm chlapům opravit tu silnici, abychom to nemuseli objíždět.

Naštěstí ještě dříve, než si můžeme uvědomit bezvýchodnost naší situace, objevuje se před námi silueta městečka, kterou důvěrně známe z vinět výčepní lihoviny… Vizovice. To je úleva. Odtud už trefíme. Jen nás trochu překvapuje čilý ruch, panující všude kolem. Hemží se to tady jako v mraveništi, mladí, staří, ostří hoši i policie. Na stráni naproti jsou vidět desítky stanů. Z toho Helmík usoudil, že tu asi Ruda Jelínek dělá výprodej svých produktu, kterým končí trvanlivost. Smykem zastavuje vůz a s kanystrem v ruce vyráží k nejbližšímu hloučku. Je to taková milá skupinka chlapců, zřejmě z nedaleké šroubárny, protože jeden má šponu v nose, druhý má tři menší v uchu. Další má navíc na krku obojek a všichni už mají viditelně nakoupeno. Realita je ale trochu jiná. Není to akce starého Jelínka, ale místní omladiny, která  tady pořádá nějaký fesťák. Nic pro nás.
Zklamaně nasedáme zpět do auta a pokračujeme dál. Cestou potkáváme u krajnice stát ztracenou rodinu Haluzkových, kterou bereme do závěsu až na letiště. 

Letiště je strategicky  položeno mezi železniční tratí a hlavní silnicí. Startuje se na krásném anglickém trávníku a lítá nad kukuřičným polem. A je to statná kukuřice, stvoly jako telegrafní sloupy (tak daleko od sebe). To nutí nelétat daleko, kdo pro to má potom chodit.
Na letišti nás už čeká další příjemné překvapení. Kamarád Pad se na nás nevykašlal a přeci jenom si vyšetřil chvilku, aby dojel na závody. Co my bychom si jenom s tím volným prvním místem počali. Kolik svárů by to zbytečně vyvolalo. Takže ještě jednou… Díky Pade!

Cestou vzal Sopťu a společně dorazili do Brna za Lukášem, kde mu Pad měl pomoct zalítat éro. Bohužel hned při prvním letu s ním havaroval. Pravděpodobně to ale způsobil Lukáš při barvení. Pad je poslední dobou zvyklý lítat oranžová letadla a Lukáš to své, neuváženě, natřel na modro... Pak se nemůže divit.

Začátek závodů se blíží. Ještě se rozhodnu skočit si na záchod. Naštěstí je to jen asi 200m za železniční tratí a rychlík z Prahy má hlášeno téměř půl hodiny zpoždění. Přesto jsem rád, že neletím hned v prvním kole a vše v klidu stíhám.
 

Když se vracím, už startuje Helník a během minutky se mu podaří hned tři seky. Tak tady to bude hustý. Do formy se dostává i Karel Vašica a dává čtyři seky. No potěš.  Startuji v dalším kole. Nasazuji svou oblíbenou levou zatáčku a nic. Ani cancourek. Čas ubíhá, a s ním mizí i stuhy. Po pár minutách mi dochází, že tudy cesta nevede. Srovnávám éro a vyrážím na lov. Nakonec  se daří seknout tři kousky.

Další kolo soudcuji Soptíka. Chvilku po startu se sráží a padá k zemi. Má nefunkční klapku. Tak  rychle zastabilizovat poškozené křidélko, vypnout vztlakování a hurá zpátky do vzduchu. Hážu „kobru“, seč mi síly stačí, a ta, po balistické křivce, padá asi 4 metry před nás. Takže znovu pro éro a hledá se problém. A ejhle, při vypnutí vztlakování se zmenšily i výchylky na výškovce. Jsou teď prostým okem téměř nepostřehnutelné. Rychle přeprogramovat. Než to Soptík napípá aby se vrátil do bojů, už je tu konec kola. Vzápětí ještě Sopťa zjišťuje, že mu chybí táhlo ke křidélku. No tak zkoušíme štěstí s pomyslnou jehlou a kupkou sena. A funguje to. Nic jsme nenašli.

Je čas jít opět do vzduchu. Startuju a jako bych od Soptíka opisoval. Po lehkém ťuknutí se mi křidélko utrhlo a smotalo. Dauntles je značně nestabilní a aby toho nebylo málo,  podařilo se mi ještě namotat stuhu do motoru. Zvažuju možnost přistát a zkusit to trochu opravit, ale při vzpomínce na Sopťův servisní zásah radši zůstávám ve vzduchu. Na vysílačce povypínám všechno co už na letadle nemám, nastavím maximální výchylky na všem, co ještě funguje, a snažím se nespadnout.

Další kolo soudcuji Petra Stárka a vychutnávám si let jeho Thuna. Přeci jenom éro s dvojitou směrovkou nestartuje v soutěži každý den, tak mám radost, když se na závodech objeví i nějaká ta zajímavost.

Výsledky finalistů jsou tak těsné, že se nedá vůbec předvídat, jak to celé dopadne.

Finálový let byl opravdu tanec. Všichni lítali celou dobu na neuvěřitelně malým prostoru, pro moji levou zatáčku ideál. Byl to boj nervů, vydržet v tom kolotoči. Ale éra se kupodivu nesrážejí. Po chvíli Helmík psychicky nevydržel souboj typu roj much u kravince a opouští stísněný prostor, za což mu Sopťa ihned uděluje nebo lépe řečeno dělí Dauntlesse na několik menších. O chvilku se se Sopťou potkám i já a posílám ho k zemi.

Po dolítáni finále dáme ještě krátkej boj s Lukášem, Sopťou a Vláďou,  a než ho dolítnem už nás Petr Brhel volá vyhlášení vitězů. Na prvním místě končí náhodný kolemjdoucí Pad, druhý jsem já a za mnou Sopťa. Ke krásnému poháru přidalli organizátoři i pleskačku valašské slivovice, to potěší a zahřeje .
 

Ještě pár postřehů…

Bohužel se tyhle závody neobešly bez smutné zprávy, nestor epa kombatu a stavitel legendárních Migů, Franta Kvaša, ohlásil svůj přechod z epa ke dmychadlům. A tak tohle byla jeho údajně poslední bitva ve WWII. Nebuďme ale smutní, Franta nasbírá zkušenosti a za nějaký ten pátek se třeba potkáme v nové kategorii epa kombatu WWIII.

Na závodech už hodně startuji rodiče s dětmi, kdy děti předlétávají rodiče, jako u rodiny Starků a Mikesků. Jirka Mikeska, nováček, letěl svůj druhý závod sezony a už se probojoval do finále těsně před Petrem Brhelem. Děsím se chvíle, kdy začnou lítat Padovy děti.