EPA marathón aneb naše účast na Lhoteckém džbánu 2011

Původně to měla být podpora místním hasičům. Pořadatel akce Lhotecký džbán 2011 s podtitulem „Hasiči na létajících strojích“ v Kostelecké Lhotě (okr. Rychnov nad Kněžnou), měl zájem o ukázku našich soubojů. Nakonec z toho Sopťa udělal kombatový maraton hrubšího zrna, kdy jsme dali 7 kombatových kol oficiálně v průběhu akce a tři zahřívací kola před začátkem soutěže, pouze ve třech na rozlítání. Ale pěkně od začátku…
„Zvonil budík, bylo ráno, v hlavě mé byl kámen snad a pod ním tma…“ Ráno vyrážím po šesté hodině pro Helmíka, má strach abychom nedojeli jako poslední, když už bude po všem. Cesta příjemně ubíhá, navigace nás vede malebnou krajinou, počasí, zdá se, nám přeje, co ještě víc chtít. Kousek před předpokládaným cílem volá Ivoš, kde jsme. Nevím. Už nějakou chvíli mám takový zvláštní pocit. Jedeme od vesničky k vesničce, jejich jmena jsme v životě neslyšeli a ani vzdáleně nepřipomínají nic co známe. Tak mu čtu namátkou jmena vesnic z navigace a on je stejně jako my nadšený, že si rozšířil vědomosti o názvy obcí o kterých doteď vůbec nevěděl. To nás s Helmíkem moc neuklidnilo, ale názvy znějí česky, žádná maďarština ani němčina, tak pokračujeme v jízdě. Jenom doufám, že se nebude opakovat situace, kdy mě navigace vedla po Bratislavě uličkami, které nebyly ani na mapě a já měl pocit, že si sama generuje náhodné mapové podklady, aby mně vzápětí na rušné křižovatce řekla, že neví kam dál a že se mám vrátit. Naštěstí tady to zvládla na jedničku a dorážíme na pěkném druhém místě, hned po Petrovi Brhelovi, který už na nás čeká na křižovatce. Společně pak dojíždíme do areálu na místní louku, dnes převlečenou za parkoviště, a jdeme se zeptat, kde že to vlastně budeme lítat.

Po zhlédnutí určeného plácku přemýšlím, jestli jsem neměl radši zůstat doma . Asi čekali že dojedeme s halákama. Nakonec je dohodnuto,  že budeme lítat na vedlejším plácku, původně označeném jako heliport pro vyhlídkové lety. Tahle plocha je přeci jen o trošku větší a není na něm ani překážková dráha pro hasiče. Radost kalí jen vysoká hradba stromů nekompromisně ohraničující plochu. Vypadá to, že se dneska nebude lítat daleko. Jdu obhlídnout vybavení místních hasičů a po zjištění, že mají dlouhý žebřík i motorovou pilu, se odhodlaně pouštím do záletu strojů. Po ověření, že se na plac vejdu, ukecávám Helmíka s Petrem, ať to testnem se stuhama. Boj začíná. Dáváme tři pohodová kola na rozhýbání a zjišťujeme, že to půjde. Za chvilku dojiždi Pavel Dostal a další piloti a šou muže skoro začit. Už nám do plného počtu chybí jen Soptík. Ivoš zatím vytahuje z auta svého minilaga, rozměrově je to to pravé éro na tuhle akci, a jde do vzduchu. Těším se, jak si ho taky proletím, ale jenom do chvíle, než si všimnu, že má plyn na druhé ruce. Tak se jen smutně divám jak poletuje. Dojíždí Sopťa s drahou polovičkou a odchází k hasičům nahlásit zahájení akce a doladit podrobnosti. Vrací se s krásnou lahví podepsanou velitelem místních hasičů, jako cenou pro vitěze.  Po krátkém brífinku (na kterém se dozvídáme, že akce by měla být prověrkou našich morálně volných vlastností, tedy ve férovém stylu, žádní rozhodčí, kdo si co sekne, to si nahlásí a doba letu se nepočítá, jenom se měří celkový bojový čas 7 minut a že se bude lítat do zblbnutí) přilétá vrtulník a začíná rozjíždět sérii vyhlídkových letů. Jasný signál - jdeme si dát něco k snědku. Po asi dvacátém startu se vrtulník ve stanovené době nevrací, zřejmě mu došlo palivo… To je ovšem pro nás dobrá zpráva a tak teď už opravdu začíná naše soutěž. Lítáme všech sedm pilotů najednou, jak jen to baterie a stav letadel dovolují. Po pár hodinách jsou letadla od sluníčka zkroucená, od nepřátel (i přátel) poškozená a je čím dal těžší vybrat éro s kterým letět (pokud je vůbec z čeho výbírat). Ve čtyři hodiny odpoledne dáváme krátkou pauzu. Je potřeba se trochu osvěžit a taky je ohlášen průlet dvojce našich Gripenů ze základny v Čáslavi. Vyklízíme tedy poslušně letový prostor, čekáme co se bude dít. A opravdu s úderem čtvrté se na horizontu objevují dvě rychle se zvětšující tečky a značná část našeho bojeschopného stíhacího letectva nám prolétá těsně nad hlavami. Opravdu nízký průlet, motory na plný výkon, rachot motorů vyplňuje bezezbytku celý prostor, pokouší se zarazit nás hluboko do země. Piloti dělají ještě dva nebo tři průlety a mizí v dálce (zřejmě spěchají na další letovou ukázku, v nedalekém Týništi se koná 15. Ročníku výstavy košíků a proutěných výrobků, tak asi tam).

Zůstává po nich jen nadšení v očích příznivců letectví, usedavý pláč ohlušených dětí, štěkot zdivočelých psů a koček.

Po chvíli, když se vrátil život do normálních kolejí, pokračujeme i my v našem klání. S postupujícím časem mírně prořídly i naše řady, poškození některých letounů se ukázalo být i přes rychlé nasazení vteřinových lepidel jako neslučitelné s letem. Při šestém heatu máme každý po třech secích, což Soptík komentuje slovy: „To jsme ani nemuseli lítat…“ Je to hodně vyrovnaný. Dalo by se očekávat, že při téhle organizaci závodů budeme mít vysoké počty seků, ale opak je pravdou. Rekord kola byl pouze 4 seky a podařilo se mi zvítězit s průměrem 2,7 seku na kolo (což není žádný oslňující výsledek). Následuje krátké vyhlášení výsledků a Soptík mi předává hlavní cenu.. 

I malým „domorodcům“ se soutěž líbila. Zvláště pak jeden ani ne pětiletý klučina zahořel nadšením pro EPA kombat a nepřetržitým proudem dobře mířených otázek se snažil získat co nejvíce informací. Po celou dobu byl stále poblíž, vždy připraven pomoci. Tu přišlápnout stuhu, tam zakopnout o model nebo třeba pohnout páčkou plynu při výměně vrtule v průběhu soutěže. Nejvíc si ale oblíbil Helmíkovy stroje. Postupem času dospěl k přesvědčení, že už všechno ví,  že vlastně lítat umí a jestli by mu teda Helmík nějaký éro na chvilku nepůjčil. Helmík se ale, i přes naše přesvědčování, k téhle kamarádské výpomoci mladému kombaťákovi stavěl odmítavě. Až při vyhlašování  výsledků našeho maratónu se zrodil nápad… Klukovi půjčím  vysílačku já, Soptik mu hodí Helmíkova Dauntlese, já mu jako pomůžu odstartovat a přistát, zbytek si kluk bude páčkovat sám, Helmík si to bokem celý odřídí. Realizace proběhla jako stvořená pro skrytou kameru. Helmik za zaparkovaným autem řidil sve ero a klučina s otevřenou pusou lomcoval páčkama mé vysilačky . Za chvilku šel kolem něj asi stejně starý kamarad Jiřik a že by taky rad řidil. A tak se scénka opakovala. Pomalu se začínala tvořila fronta na kombatové lítaní, pod heslem „Vždyť lítat je tak snadné“. Když došla řada na asi jedenáctiletýho kluka a Soptik mu musel trpělivě vysvětloval že na tohle lítaní je už starej a že je to tak pro ty pětiletý kluky, byl nevyšší čas odjet.  Rozloučili jsme se se zbytkem teamu a vyrazili k domovu.

Po cca třech hodinách jízdy dojíždíme domů , já s omrzlejma nohama od klimatizace, Helmík se spálenejma nohama od slunka (ty si celou cestu domu urputně chladil, marně). Stejně ale musím říct (teď už s nohama v teple a se sympatickou lahvinkou lahodného moku na polici), že to bylo príma polítání. Díky Soptíku...

Zbek