Konec sezóny ve Znojmě

V sobotu odpoledne s Helmíkem vyrážíme na letošní poslední závody. Cestu důvěrně známe, a přesto před Znojmem narážíme na objížďku, která nás vede na opačnou stranu. To se samozřejmě nelibí naši navigaci. Nás to ale nechává v klidu neboť, jak praví klasik, všechny cesty vedou do Znojma (na našem klidu se značnou měrou podílí i fakt, že jsme před cestou natankovali plnou nádrž a na zadním sedadle máme tašku plnou jídla). Po půl hodince jízdy docházejí silničářům šipky a teď se konečně dostává ke slovu navigace. Slyšíme poslední „přepočítávám“ a pak už to jde jako po másle. Krátce po setmění dorážíme na letiště. Letiště je to pro nás důvěrně známé, pár závodů jsme tady už odlétali.

Tak zaparkujeme před hospodou a vyrážíme se ubytovat. Po pár krocích mě něco seklo přes nohy a už ležím natažený na zemi. Než se proberu, tak už Helmík zjišťuje, že tam paní hostinská natáhla řetízek, aby jí hosté nedupali po záhonku. Bohužel v tý tmě nebyl vůbec vidět ani záhonek, o řetízku nemluvě. Kontroluju si zuby a přemýšlím na jaký vychytávky z filmu „Sám doma“ ještě narazím. Opatrně beru za kliku, hlásím příjezd, a jdu se ubytovat do chatky. Po zkušenostech z minulých zim hned startuji topení, které zřejmě pamatuje bitvu u Stalingradu a lopatky ventilátoru má ještě poznamenané bojem. Moc nehřeje, ale určitě funguje, protože vydává zvuk podobný kulometné palbě. Snad se rozehřeje dřív, než odjedeme domů.

Na večerní polétání to už nevypadá, je tma jako v ranci, a tak se vracíme do útulné hospůdky. Ale hospoda je zatím opuštěná a tak si krátíme čekání prohlížením nápojového lísku. Mám pocit, že ho tam snad zapomněl turista vracející se z festivalu v Karlových Varech nebo jsem se při tom pádu do záhonku uhodil do hlavy víc, než jsem si myslel. Helmík mi objasňuje, že ceny jsou v pořádku, že jsme na letišti. Musím mu dát za pravdu a jsem rád, že je to letiště relativně malé a že letos nejsou závody na Ruzyni.
To už dojíždí kombatové jádro, které bylo navštívit Znojmo, naplnit bříška, nakoupit okurky, víno a další nezbytné suroviny. Hospoda je najednou plná, v krbu praskají polena, vládne útulná atmosféra.
Soptík zjišťuje, že nemá na zítra logy a není ani nikdo, kdo by je narychlo vyrobil a dovezl, jak se to osvědčilo u diplomů. Naštěstí se mu daří sehnat papír a propisku, a dává se do výroby. Na našem stole se rázem rozjela manufaktura. Práce jde nejlépe od ruky mladému Paťasovi, zatímco Paťas starší rozjíždí ve smrtelném tempu slivovicovou smršť. Mám pocit, že si chce ověřit hlášku „Nad slivovicí se nedá zvítězit, jen Moraváci remízovali“. Teplice a Praha po chvilce odpadávají, Valtice se ještě chvilku drží a Brno je jasný favorit. Tak teda je to potvrzeno. Druhý stůl je celý v obležení Plzeňáků a zrovna pod cedulkou „Zákaz konzumace vlastních potravin“ ilegálně nabízí Jana Vašicová, druhá nejlepší pilotka z Plzně, karbanátky. Jsou skvělé a na každého se dostane.
Dojíždí i Lukáš, který na přívěsu dovezl malou terénní motorku a vzduchovku, na zorganizování branného dne. Kocháme se přesnou prací čínských dělníků, kdy se jim podařilo vyrobit čočky na optice přes které i je vidět. Majitel celkově chválí tuhle větrovku. Jen kdyby se podařilo ještě vyvrtat hlaveň celou rovně, tak už by se ji nedalo nic vytknout.

Čas ale neúprosně běží, je načase jít spát. Dynty si vzpomněl, že s Kristýnou nemá ještě uloveného bobříka zmrzlíka a jde to napravit. Předělává svůj vůz na lůžkový a jdou nocovat do auta. Už se taky odebírám na kutě a jdu do vytopené chatky. Topení dává najevo svým zvukem, že zásobník má nekonečné množství nábojů a danou pozici udrží za každou cenu. Vnitřně bojuji, zda vypnout a umrznout nebo mít teplo a neusnout.
Z mého dumání mě probere rampouch na nose. Asi jsem z celého toho přemyšlení usnul a kluci radši vypnuli topeni aby mohli spát. No nebudu je budit, chvilku se snažím získat teplo cvakáním zubů, ale zjišťuji, že tudy cesta nevede. Vstávám, navlékám na nožky ponožky, zahalen do vaťáku a dvou přikrývek se pokouším usnout. Ráno se dovídám, že ne hluk ventilátoru, ale teplo v chatičce vadilo Mirkovi v usnutí a tak topení vypnul.
Jdu se ohřát do sprchy a doufám, že se cestou nezlomím. Rozehřáty si dávám kávu a hned to vidím veseleji. Počasí je opravdu letecké. Létá vše, a jak se dovídáme později z místního plátku, z nedalekého statku odletěla střecha, aby po pár desítkách metrů opět přistála.

I taková ostřílená pilotka Kristýna, která vyhrála nejenom TopGirl, ale i v TopGunu se umístila v první desítce, a nechala za sebou spoustu ostřílených pilotů, tentokráte vynechala a radši obětovala pohár za statečnost, než aby byla vydána na pospas běsnícím přírodním živlům. Pro jistotu se celou dobu držela Dyntyho, což mu kupodivu přineslo štěstí.

Jdu si zalétnout svého oblíbeného Douglasse. Je sice trošku pomalejší, a jsem zvědavej, zda se mě ho podaří dostat zpět, ale zase je stabilnější. Hážu letadlo do vzduchu proti větru, napočítám do tří a dělám zatáčku (koukám, že točím vedle sebe), následuje přímý let po větru, jedna, dva, tři (v životě sem neviděl tak rychle letět tohle éro), točím v dálce k sobě. Srovnávám a chvilku pozoruji éro, jak se na plný plyn pomalu přibližuje. To bude den. Chvílí čekám, než se podaří mému éru probít se vzduchem až ke mně, a jdu na snídani.
Ještě ani nestačím dojíst a už Sopťa vyhlašuje krátký brífing. Proběhne i seznámení s novým pilotem a jde se bojovat.

První kolo se mi neskutečně daří, mám 5 seků a skoro celý čas. Potěšen jdu soudcovat Lukašovi. Zatím co po startu náš mustang letí sekat stuhy, opodál stojící Vašek mění taktiku. Jeho éro se krásným přemetem vrací na startovní pozici, lehce mě míjí, rozčísne Lukašovi pěšinku, přerazí anténu od vysilače a dopadne mu k nohám. Já zoufale hledám po kapsách kartu pojištěnce a měřím si tep, Lukáš lítá v klidu dál a jen se mě ptá, kdopak že to byl. Že je z haly na tohle přátelské oťukávání soupeřů zvyklý. Další dvě kola už se mi až tak nedaří, mám po dvou secích, ale díky náskoku z prvního kola to pořád ještě nevypadá špatně. Dokonce i éro je stále celé, nesrážím se, což je dobrá zprava.

To nás už ale paní hostinská svolává k obědu, ať nám to nevystydne, že si po jídle pak můžeme jít ještě chvilku hrát. Ač neradi, balíme a jdeme. Cestou ještě trošku brbláme, ale oběd se opravdu povedl, a tak už všichni mlčíme a baštíme. Ukazuje se, že baští skutečně všichni, i ti, co si nic neobjednali. To se ale po chvilce mírně chaotického přepočítávání řeší ke všeobecné spokojenosti.

Při obědě pomáhám Padovi natlačit data do noťase. Teda já čtu logy a Pad tlačí. Zjišťuju, že jsem pořád ještě první. Navrhuji okamžité ukončení závodů, předání cen a malou oslavu, ale zůstávám s touto skvělou myšlenkou osamocen. Ostatní piloti chtějí lítat dál. No nic, vracíme se na dráhu.
Sluníčko se zatím vyklubalo z mraků a začíná nám nepříjemně svítit do očí. Po obědě mě opouští štěstí definitivně a ve čtvrtém kole nesekám vůbec. I tak se mi kupodivu daří postoupit do finále. Tam ale, ziskem jediného seku, nemůžu odvrátit tvrdou realitu a propadám se až na páté místo. Soptík nezaváhal a obsadil čtvrtou příčku. Musím uznat, že Znojmo prostě Sopťovi vyšlo, lítal tak, jak už dlouho ne. Na třetím místě se umístil Zdenda, nadějná opora Plzeňáků, kterým to lítá čím dál líp. Před ním, těsně, na druhém místě končí Dynty a vítězem, jak už to tak v našich krajích je poslední roky nepsaným pravidlem, se stal Pad. Všichni jsou samozřejmě mile překvapeni a vítězi srdečně gratulují.

Jsou vyhlášeny výsledky celoroční soutěže TopGun a Top aktivity, TopGirl a soutěže skvadron. Konstruktér roku se letos nevyhlašoval a jsem zvědav, za co a kdy bude udělen. Zatahovací podvozek už tu byl, vícemotorové modely taky létaly, dokonce i otáčecí hlava pilota v kabině se tu už objevila a nezabrala. Docela se těším, až někdo dojde s nějakou novou vychytávkou.

Tak zas příští rok…

Zbek