Klepec 2016: Ohlédnutí

Ráno mi zastavuje naleštěný moravsky expres před barákem. Rozjuchaný Helmík zvoní, jako by hořelo. Aby taky ne, jede rovnou ze svatby. Na krku se mu ještě houpe podvazkový pas, co si před pár hodinami vydražil. Opatrně otvírám dveře kufru a čekám, že na mě vybafne unesená nevěsta, ale koukám jen na bedýnky s medem. To mě uklidňuje. Ale jen do chvíle, než si uvědomím, že v kufru už není místo pro moje éra. Chvíli se pokouším bedničky přeskládat, ale když „škatule, škatule, hýbejte se“ nebere konce a místo pořád žádné, nakonec se odhodlávám a dvě bedničky medu si kupuju. Tím jsem vytvořil malou skulinku pro mou výbavu a můžeme vyrazit.

Snažím se s Helmíkem komunikovat, aby neusnul a zároveň být aspoň trochu vtipný. „Netvař se tak jako by ti uletěly včely…“ Na to Helmík kontruje, „Co uletěly, mě ujely i s úly. Asi na Ukrajinu.“ Hned mě napadá reklamní slogan pro cestovky: Kup si zájezd na Ukrajinu, včelky už tam máš. Ale nechávám si ho radši pro sebe. Nechat se vysadit sotva jsme vyjeli, by byla pitomost. Vrtá mi hlavou, jak je možné ukrást úly plné bzučících potvůrek a dostává se mi vysvětlení, že se včelky pravděpodobně přežraly a tím pádem se jim nechtělo vyletět. Následující rok zkusil Helmík jinou taktiku. Sebral včelám všechen med s tím, že budou akčnější a úl si pohlídají. Je pravda, že na jaře stály úly na svém místě, ale i tohle řešení mělo své mouchy. Zimu přežilo pouze pět trubců, co pařili celou zimu u dělnic v sousedově úlu. Zbytek včelstva bohužel uhynul hlady. Běžného včelaře by to zlomilo, ale ne tak Helmíka. Objevil speciální velké včely. Jsou to v podstatě čmeláci přeškolení na výrobu medu. A podle hesla „všechno zlé je k něčemu dobré“, hned je nastěhoval do prázdných úlů. K tomu si vyrobil i pěknou cedulku „Méďa Helmík doporučuje med od včelích medvídků“. S novou várkou včelstva přišly ale i nové starosti. Zapomněl totiž zvětšit otvor v úlu a nové včelky se nemohly dostat domů. A tak kroužily kolem úlu, dokud nezhubly natolik, aby se mohly protáhnout dvířky na základnu.
Tak si pěkně povídáme, a než jsem se nadál, sjíždíme z dálnice a začíná drncání po okreskách. Tedy ne, že by to předtím na dálnici nedrncalo, ale teď to drncá jinak. Jak se tak kochám krajinou, najednou vidím v přikopu bezdomovce, nápadně připomínajícího Halúzku. Zatímco já si odříkávám mantru „je to Halúzka, není to Halúzka“, za námi jedoucí muž činu, Petr Vejmola okamžitě zastavuje. Zprvu se pokouší získat exotické společné foto. Když zjišťuje (po namátkové kontrole dokladů), že je to skutečně Halůzka, nebožáka i se vším, co leží okolo, nakládá do vozu a odváží na letiště. Cestou si musí několikrát vyslechnout srdceryvný příběh o tom, jak Halúzka o auto přišel (manželka mu sebrala auto a nechala ho ležet u krajnice s tím, že kamarádi si ho jistě rádi najdou, naloží a odvezou). Jak by řekl klasik „Dobrý kraj, dobří lidé. Bude to radost mít takové poddané.“

Dneska s námi poletí i hvězda včerejšího závodu Aces, Kristina z rodu Vašiců. Porazila v Eurocupu i zkušené matadory. Když zavzpomínám, jak jako mala holčička s mladým Starkem lovila bobříka šikovnosti. Už tenkrát byla jedinečná. Dokázala nemožné. Při výměně vrtule, na jednom unašeči strhla závit a druhý ztratila. To jsem v životě neviděl. No a dnes poráží zahraniční piloty i členy své rodiny bez mrknutí oka. Popravdě, občas mrkne. Já jsem to trochu sledoval. Ale to se přeci může, pravidla to nezakazují (to je jen takový námět k zamyšlení pro Pada a Sopťu).
Už dost vzpomínání a hurá na závody. Zaplatit startovné, dostávám žetonek vytisknutý na 3d tiskárně. Hezký nápad Paťasi. Dnes je 3d tisk v kurzu. Vždyť i na Aces lítají vytištěná éra, a při srážce se krásně rozprsknou po poli. Tím se automaticky řeší problém co s volným odpolednem. Je potřeba všechny ty kousky, rozházené po celém letišti, pečlivě vysbírat. Co je proti tomu tak proklamované Popelčino přebírání hrachu a čočky na ploše cca 0,6  x 0,8 m, ještě k tomu v teple světničky.

Startuji, stuhy rychle mizí. Jedinou celou stuhu má Pavel Hanák. Má z ní takovou radost, že ji letěl ukázat až do Ivančic. Není to daleko a tak vyrážím hned za ním. Stuhu jsem netrefil, zato Hanáka ano. No aspoň něco. V dalším kole taky asi někdo krade stuhy. Než se rozkoukám má stuhu jenom Kmóňa, a to v délce něco pod metr. Do konce zbývá ještě několik minut, tak nastává štvanice. Vůbec mu nezávidím. Po chvilce pronásledování, vyplněné zoufalými výkřiky Kmóni, toho nechávám a kochám se letem.

Do dalšího letu startuje Coubal se svým Glostrem. Je to dvoumotorová kvičící potvora, nahánějící hrůzu všem pilotům. Díky umístění tlačných motorů za těžištěm, patři k nejobratnějším, a asi i nejodolnějším dvoumotorákům, které jsem kdy viděl na EPĚ lítat. Oblíbené heslo Helmika, že nejlepší dvoumotorák je jednomotorák najednou tak docela neplatí. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy Láďa Coubal začal lítat EPU s krásným červeným větrůňkem v barvách luftvafe a řikal mu něžně Me 109. To už je ale dávno pryč. Teď se Láďa statečně drží ve středu bitvy, sem tam pošle nepřítele k zemi. Jeho bojová taktika připomíná boj upoutané vzducholodi, a vypadá, že docela funguje. V tu chvíli Sopťa téměř optimalně nalétává na Glostra a místo stuhy mu amputuje motor. Oba stroje se snáší k zemi a Sopťa přijímá od všech přítomných poděkování za chvilku klidu. Soptík však neusíná na vavřínech a po vzoru svého stájového kolegy (tím není myšleno, že by byl kůň) nasazuje novou vrtuli a vyráží znovu do boje. Pad, který v tomhle kole také odstartoval, je ovšem ve střehu také a ihned zvyšuje laťku. Prolétá érem Slovince a ani při tom nezpomalí. Za ním letící tisíce kuliček navozují dojem, že začalo sněžit (což mi připomíná, že nemám ještě dárky na Vánoce a trochu mi to kazí náladu).  Žiletky opět dostály svému jménu a přefikly vše, co se jim připletlo do cesty. Jen Péťa Brhel moc neboural. Jeho specialitou je v poslední době taran ve WW1. Tak si snad v Kyjově udělá další zářez.

Slovinci mají najednou v autě spoustu místa. Helmík zavětří příležitost a vyráží s nabídkou pravého českého medu. Ani jazyková bariéra mu nezabrání v prodeji. Bleskově sežene igelitový pytlík od svačiny, kam umístí vše, co zbylo z letového parku Slovinské výpravy a balíček šikovně umístí pod sedadlo spolujezdce. Vyprázdněný kufr pak zaskládává několika bedýnkami českého medu a celou transakci společně všichni aktéři zapíjejí pampeliškovým vínem.

V posledním kole mě dohání karma Hanáka. A není to jen karma, dohnalo mě i jeho éro. Po srážce mám poškozený motor. Co je však horší, zároveň se rozpojily i baterky. Letadlo bez řízení hravě přeletělo ochrannou síť a přistálo v místní kuchyni. U okýnka směňuji svého Dauntlesse za žeton na polívku a vracím se do boje. Umaštěný Dauntless a ztráta 200 bodu nedává nejmenší šanci účastnit se finále a závod pro mě končí. Robert se dostává přede mne a končí taky těsně před branami finále. Tady to chce Robi rychleji běhat a lepit, to není východní fronta. Pavlovi Hanákovi se splnil životní sen a předlítal zkušeného matadora Milana Bendu, který vážil cestu až z daleké Plzně.

Je po závodech, Pavel Dostál vytahuje ochutnávku svých ekologických sýrů. Chutnají výborně. Škoda, že má jenom neprodejné vzorky. Během chvilky sníme všechno, co jenom trochu připomíná sýr. Konečně vím, co znamená hláška „U snědeného krámu“. Pavel sice původně chtěl nabízet nové stavebnice letadel, ale dlouhý seznam zájemců o sýry taky není k zahození.

Pavel Stark se také zapojuje do probíhající přehlídky kosmických technologií realizovaných v garáži. Jako kouzlem se mu v rukou objevují nová křídla a dělí se s námi o techniku laminování v domácích podmínkách tak nadšeně, že hned vzniká klub Epoxidová cesta.

Brumla pomalu balí krámek. Naštěstí všechno prodal, a tak naložit letadla a výbavu už není žádný problém. Loučíme se a hurá domů.

                                                                                                            Tak zas někdy...