KLEPEC BRNO

Dnes proběhl druhý ročník aircombatového létání na letišti Czech Heaven pod taktovkou Patrika Svídy.

Super akce, která neměla chybu. Boje byly tak urputné, že některým pilotům záhy zmizel úsměv z tváře...

Teď už ale nadešel čas nahlédnout do Zbekova ohmataného deníčku kombaťáka...

7. srpna 2011

Tak tu máme další závody. Vstávám v šest, dám lehkou snídani, naskládám éra do kufru a ještě kouknu do komplu, kdeže se to vůbec letí. Budkovice… tak to je v pohodě. Pro jistotu zkontroluji orientační body Mikulov - Pohořelice - Ivančice  a vyrážím pro Helmíka . Už stepuje před baráčkem. Pomůžu mu natlačit jeho letku do auta a vyrážíme. Za chvilku míjíme Mikulov, stáčíme na Pohořelice. Tady chvilku kroužíme po náměstí a marně hledáme ukazatel na Ivančice. Po asi pátém objezdu to vzdávám a jdu se zeptat nějakého domorodce kudy kam. Helmík zatím zbaběle vytahuje navigaci a snaží se  ulovit satelit. Mám štěstí, můj informátor je místní a rád se podělí s cizincem o své zeměpisné znalosti. V rychlém sledu vychrlí jména snad všech vesnic v okruhu asi padesáti kilometrů, navrhne několik možných tras, zhodnotí, kde točí jaký pivo, kdo má lepší králíky, přihodí pár zajímavostí ze soukromí místního starosty a zmizí za vraty nějakého statku. Vracím se pomalu k autu, tak jako na začátku nevím kudy dál a snažím si alespoň vzpomenout, jak se vlastně jmenuje ta vesnice, kam máme namířeno. Helmík byl naštěstí úspěšnější a navigace nás neomylně vede do nejbližší ulice se zákazem vjezdu. Opět tedy otáčíme a velkým obloukem objíždíme všechny jednosměrky a zákazy, kam se nás navigace snaží nacpat, přičemž její „přepočítávám“ zní stále naštvaněji. Během necelé půl hodinky dorážíme na modelářské letiště Czech Heaven a jsme nadšeni super zázemím. Nezbývá než kvalitu nabízených služeb ověřit, a tak si jdeme objednat kafe. Mezitím už narážíme na první ubytované piloty. Nevýrazné, mlčky a pomalu se pohybující postavy nás nabádají k tichosti. Po večerním pročištění hlav alkoholem mají dnes všechny smysly tak vyladěné, že by slyšeli i špendlík spadnout.
  
Vybalujeme éra a dáme první zálet. Letí. To je dobré znamení. Chvilku poletuji s Dyntym synchronní let, dolaďuju trimy. Helmík už jde taky do vzduchu a přidává se k ostatním letounům. Je to jasný signál, dávám plný plyn, točím ostře k zemi a jdu na přistání. Paráda, éro je zalítnutý a v celku, čeká se už jenom na zahájení soutěže. V dobré náladě se vítám s dalšími příchozími piloty, je mezi nimi i jedna úplně nová tvář, mladý začínající kombaťák Lukáš. Bude startovat na divokou kartu se samokřídlem. Při pohledu na křídlo upadám lehce do nostalgie a vzpomínám na svůj nedokončený projekt Messerschmitt Me 163 Komet, který zůstal nakonec jen na papíře. Chvilku ještě řešíme technický problém s uchycením stuhy a už je tu brífing a rozlosovaní. Zjišťuji, že dvakrát poletím s Helmíkem. Tak to bude krize. Naše éra jsou k sobě přitahována neviditelnou silou, končící většinou ranou. Ale není čas na dlouhé úvahy.

Počasí příznivé, je lehce pod mrakem, mírný vítr od nás, a tak huráááá do vzduchu.

Proběhnou dvě kola a já je v pohodě dolítám bez killu, ba i něco nasekám. Nevypadá to špatně. Třetí kolo mi Pad dělá rozhodčího. Hned mu radostně hlásím, že se dneska nesrážím, načež dostanu radu, že se to neříká nahlas (a má pravdu předsedo). Odstartováno. Po chvilce mám jeden sek, ale stuhy a piloti jsou pryč. Jenom Jana Vašicová vozí stuhu. Lítá ale na hranici viditelnosti.  Váhám jestli se vydávat za ní, jestli mi bude stačit dosah vysilače. Pad mě ujišťuje, že jestli si chci ještě seknout, tak mi stejně nic jiného nezbývá. A tak můj Dauntless poslušně nabírá výšku a stává se menším a menším. Já mezitím mhouřím oči a snažím se zaostřit svůj téměř dokonalý zrak na nekonečno – plus nějaký ten metr navíc. Po chvilce se mi podařil sek a hned nalítám na další. Mám pocit že sem sekl. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím padat kousek stuhy a tím pádem nechávám letadlo chvíli letět bez dozoru. Když k němu chci opět obrátit zraky, zjišťuji, že není tam, kde jsem ho zanechal. Když ho konečně nalézám, už se s otevřenou náručí vrhá vstříc matičce zemi. Pokládám tedy vysílačku a běžím pro něj, stejně už mě začínaly dřevěnět nohy, takže krátké vyklusání přichází právě vhod. Naštěstí jsou škody minimální.

Ve čtvrtém kole mě ale štěstí opouští. Po srážce s Kristýnou z letadla zbývá jen hromada dílů (něco jako LEGO od 6 let). Beru je něžně do rukou, zatímco se mi do mysli vkrádá myšlenka z Artuše: „Zlomil jsi nezlomné…“ neboť uhlíky nevydržely. Naštěstí, rozhodčího mi v tomhle kole dělá Franta Kváša. Jeden z nejzkušenějších konstruktérů a strůjce MiGománie (kdo neměl jeho MiG 3, jako by ani nebyl). Poskládat letadlo s ním po boku byla hračka, přestože prý není zvyklý stavět letadla na kombat z tolika dílů. Trošku také brblal, když jsem na křídlo vylil celou flaštičku řídkého „vteřiňáku“, který v čase necelé vteřiny stačil protéct skrz EPP, Frantovi po rukou až na displej mojí vysílačky. Následná aplikace aktivátoru už pouze fixovala stávající stav. Jenom křídlo stále nedrželo. K mé veliké úlevě, vedle pilotující Pad měl lahvičku svého méně řídkého vteřiňáku, s jehož pomocí se nakonec podařilo stavebnici sestavit do přibližného tvaru letadla tak, aby držela pohromadě i ve vzduchu. V tuto chvíli je už jisté, že tohle bude letounův poslední soutěžní let, a s tímto vědomím ze sebe stroj vydává jen to nejlepší (nemám teď na mysli vteřiňák). Před závěrečnou sirénou stíhá ještě ukořistit dvě další stuhy. Tou dobou se už i Frantovi daří odtrhnout od sebe prsty, takže mi může vypsat log a připravit se ke startu do dalšího heatu. Tváří se sice ještě trochu naštvaně (dalo by se říct až nakvašeně), ale snad právě díky vteřiňáku mu prsty nekloužou z páček, seká jednu stuhu za druhou a probojovává se tak do finále.

Ve čtvrtem kole také naznačil své možnosti i tým Svídů, kdy se z mírumilovného klučiny s hezkým érem vyklubal (pod přesnou taktovkou Paťase) malý kombaťácký drak chňapající po všem co připomíná stuhu. Vypadá to, že tady Padovi roste konkurence.

A už je tady finále. Obvyklé napětí souboje o stupně vítězů ještě stupňuje černá hradba mraků, která se s každou okamžikem nekompromisně přibližuje k letišti. Po pár minutách letu se srážím s Martinem Musiolkem. Tím ho připravuji o možnost stát na bedně, a sebe o další seky. Moje letadlo po téhle ráně zahučelo až k neuvěření daleko od letiště a než jsem se z výletu vrátil, už byl skoro večer… Po návratu zpět k pilotům zjišťuju nejen fakt, že mi na procházce docela vyhládlo (příště si musím vzít svačinu), ale i to, že vteřiňák na prstech Franty Kváši stále drží dobře, a tak se Franta nakonec umístil na krásném třetím místě!

První příčku (navzdory očekávání) získal Pad se svým novým oranžovým brusem, který (na rozdíl od ostatních letadel) vypadal jako nový i po závodech.

Já měl tu čest být druhý.

Skokanem roku se pomalu stává Hasič Charvát, který se stále častěji zúčastňuje finálových letů. Celkově Hradečáci začínají po kratší pauze utočit na přední místa. Osvědčila se jim taktika silného odrazu ode dna. Hasič už boduje, ostatní  budou jistě brzy následovat jeho příkladu…

Poslední chvíle našeho setkání trávíme u kávičky rozebíráním právě dobojované bitvy. Venku padají z nízkých černých mraků trakaře, psa by nevyhnal.  Ani se nechce věřit, že před pár minutami mohl někdo venku lítat s érem. Nicméně čas neúprosně kvapí a brzy musíme i my opustit suchou a útulnou klubovnu letiště a rozjet se ke svým domovům.

Zbek

Foto v galegii...